V sobotu 18.8.2012 od 20:00 se konal na Kocábě na Dashwoodu potlach k 85. výročí založení osady. S velkým předstihem jsme naplánovali, že s námi pojedou i Markovi rodiče, aby zažili s námi tu super atmosféru, kterou si já pamatuji z předchozích akcí.
Babička souhlasí, mamka nakonec nemusí do práce, takže se na chatě sejdeme v šesti lidech 🙂
S Márou vstáváme něco po desáté hodině, nasnídáme se a pomalu začínáme balit a připravovat se na cestu. Venku to přes okna vypadá na pěkný pařák. Nevypadá, opravdu je vedro.
Stavujeme se v Bille pro pivo a razíme na oběd. Původní plán byl Mekáč ve Sparu, ale Márovi se tam nechce zajíždět, tak volíme KFC při cestě.. Já si dávám twistra – nic jiného v KFC neznám, Mára si dává nějakého Pocketa. Dostanu ochutnávku, ale to mi teda nejede. No najíme se a razíme pro Naďu s Mirkem. Naďa ještě venčí hafíka, tak čekáme nahoře, chvíli povídáme a pak vyrážíme směr Kocába. Je pěkný pařák, takže za klimatizaci v naší Zlatonce jsme fakt rádi.
Když dorazíme na chatu, zjistíme, že mamina nám stojí na našem místě, takže musíme jet zaparkovat na louku k Vláďovi. Naďa už tu s námi kdysi byla, Mirek je nadšený z krajiny a tak vůbec, alespoň tak to na mě působí 🙂 Vydáme se k chatě a už z cesty zdravím babičku, když dorazíme dolů, tak zjišťuji, že mě ani nepoznala, hold asi to stáří.
Nanosíme vše do chaty, vybalíme lednicové věci a babča už vytahuje slivovici na tykačku.. Sakra 😀 Uvaří se kafčo a řešíme kam vyrazíme na procházku, jestli směr Štěchovice nebo Lečice. No, nakonec volíme směr Lečice – Mash. Buď tam dojdeme nebo ne. Bereme pití do batůžku, peníze do brašničky a razíme.
Ihned se sekneme u schůdků u Piráta, protože se musíme přivítat s tetama a strejdama. Hned poté u Vaňačů. No ale pak už žádné známé na cestě nemáme, tak hurrá směr Lečice. Já osobně už na Askaloně trochu lituji, že jsem nezůstala doma. Je mi horko a nejde se mi nějak extra lehce, Mrně už přece jen trochu vyrostlo a už asi i něco váží.
Projdeme první malý brůdek přes potůček, schladíme si nožky a pokračujeme dál. Čeká nás louka, doooosti dlouhá a absolutně beze stínu, sakra. No ale všichni jdeme a naše babuška neustále něco živě vypráví 🙂 Dojdeme k prvnímu většímu brodu přes Kocábu, ale všichni volíme cestu přes lávku. Další louka, opět žádný stín. Brod, tentokrát jdeme všichni krom babičky vodou, je pěkně studen… Další louka, další brod, další louka a hurrá, jsme v Lečici. Kus cesty po silnici, k jezírku, další louka a konečně jsme u cíle.
Mára automaticky objednává šest piv, takže ho opravuji, že jen pět a jednu limonádu, nakonec Fantu. Všichni jsme splavení, ucaprcaní, takže přichází přípitek, že jsme konečně v cíli. Já mám docela hlad, tak si dávám jednoho utopeného. No posedíme asi tak hodinku a razíme zpátky, abychom stihli ten Potlach, kvůli kterému jsme vlastně přijeli.
Sluníčko už ztratilo svojí sílu, takže se jde mnohem lépe, protože už není takové vedro. Cesta zpátky utíká docela rychle, hlavně docela rychle jdeme. Já chvílemi rychlé tempo nestíhám. Když už jsme skoro doma, potkáváme Alenu, u Tapinů na nás křičí, že nás sháněl strýček. Honem do chaty, převléknout, já jdu ještě rychle vyvenčit Ronďase.
Když se vracím, čeká se už jenom na mě. Takže vyrážíme směr hřiště. Když dojdeme nahoru na louku, zahlédnu Martinu s Danem a mám fakt velkou radost, neměli tu totiž být, tak jsem mile překvapená. Když se blížíme ke hřišti, slyšíme šum hlasů, fakt hafo lidí. Dostáváme pamětní kolíčky, opravdu moc hezké a jdeme hledat místo, kde se uvelebíme.
Babička si hned sedá na lavičku a že mě potom pustí. Jdeme s rodiči pro pivo, ukázat jim osadku. Mamku hned unesou Markéta s Petrou. V osadce není vzduch nic moc, tak jdu ven. Všude vidím známé tváře. Babča už mě chce pouštět sednout. Zahlédnu Štěpána, tak s díky toto lukrativní místo odmítám a jdu za Štěpánem, který mě hrozně moc rád vidí a dobrovolně a velice rád mě jako nastávající matku pouští sednout 😀
Náš šerif Martin Kodet zahájí Potlach klasickým zapálením ohně, hymnou a vyvěšením vlajky. Pak hraje jedna kapela za druhou, rozsvítí se nápis na skále. Problém je s jídlem, kdykoliv přijdu ke grilu, nic na něm není. Což je u mě docela problém, protože mám hlad jako vlk a začíná se mi dělat blbě. Vydáváme se s Márou do chaty, něco pojíst a mámě pro další mikinu.
Márovi už je taky kapku chladno, tak se vydáváme ještě do auta pro mikinu pro něj. Naštěstí má v autě dvě, protože já na tu pro mámu zapomněla. U auta se nám naskytne krásný výhled na osvícenou skálu nad údolím.
Když se vrátíme na hřiště, babča si vzpomene, že je jí taky zima, takže mamka se vydává směr chata tentokrát pro mikinu pro babičku. Já a posléze Naďa se k ní přidáváme. V chatě bereme mikinu, Naďa mobil pro Mirka a zase pěšky zpátky. Jsem už fakt unavená, ale držím se a prostě vydržím.
Když se vrátíme, babča nám ještě vynadá, kde jsme takovou dobu. V řadě za námi zahlédnu znuděného Kožicha s Danem, tak aspoň Kožíška ukecám na tanec, Dan se nedá.
Trsáme a trsáme. Já už mám na sobě bundu, tak mé těhotenství není téměř vůbec vidět. Neustále mě obtěžuje nějaký mladý muž a jeho kamarádi ho z dálky povzbuzují. No, po chvíli už mi to fakt začne vadit, tak si odběhnu k manželovi, nechám mu tam brašnu a hlavně bundu, je mi horko 🙂 No, zafungovalo to přesně tak jak jsem chtěla 😀 Kamarády přešel smích a mladý muž, jen co zbystřil mé bříško, velmi rychle odtancoval 🙂
Okolo půlnoci už ale opravdu melu z posledních sil, Mára už chce taky jít spát, takže nakonec se balíme všichni a razíme spát. Potlach se mě osobně tentokrát moc nelíbil a dosti mě rozčiloval nechytný Zapletal, který byl na šrot už v osm a co teprve okolo té půlnoci. Vůbec jsem si přišla spíš jako na nějakém fesťáku než na Kocábském Potlachu. Ale to se hold nedá nic dělat.
Když dorazíme k chatě, okamžitě zaplouvám do postýlky, jsem faaakt unavená. Mára se ke mě za chvilku připojil, zbytek ještě sedí venku a popíjí.
Když se ráno vzbudím, všichni společně posnídáme venku, zase bude pařák. Probíráme včerejší večer a zážitky. Před obědem jdeme přeparkovat auto do stínu, já s Naďou a Mirkem jdeme na mini procházku po osadě. Když se vrátíme, oběd už je skoro hotový, kuřecí roláda a knedlíky se špenátem.
Po obědě se usadíme venku ve stínu, všichni krom mě si dávají kafe a jen tak tlacháme. Asi ve dvě se rozhodneme, že pojedeme domů, když už máme zabaleno, dorazí na návštěvu Alena Řezníčková, tak máma odjezd ještě odkládá.
Cesta domů probíhá v klidu, jen klima nám nějako smrdí, takže není moc použitelná, takže se pečeme. Vysadíme rodiče na Spořilově a razíme domů, kde okamžitě padám únavou.
Víkend super a fotečky k nahlédnutí v galerii 🙂