Když na horách napadl první sníh, dohadovali jsme se s x lidičkami, že vyrazíme na hory, aspoň na jeden den. Nejvíc se asi chytala If s Radkem, protože měli nové lyže, které se museli vyzkoušet. Ale tak nějak se o horách a lyžích jen mluvilo a jak se říká, skutek utek.
Jeden čtvrtek odpoledne, koncem ledna, jsem před Markem nadhodila jen tak mezi řečí, že bychom mohli jet o víkendu na hory. Na jeden den, na Ještěd do Liberce. No, finančně na tom nejsme moc dobře, ale mě to prostě nedalo…
V pátek ráno jsme se slezly s If jako každý den v tramvaji a ze mě najednou vypadlo, že bychom mohli jet o víkendu na jeden den lyžovat, nejspíš na Ještěd. Čím víc jsme spolu o tom přemýšlely, tím víc se nám to jevilo jako super nápad. Tak už jen přemluvit Máru s Radkem.
S If jsme to v podstatě vše naplánovaly, do detailů, pány postavily před hotovou věc a sobotní plán byl jasný. Jen If kapku začíná zmatkovat, že ještě nikdy nejela na lanovce. Hlášky typu, že ztratí lyži, co když náhodou na lanovce některá lyže vypne, no já osobně jsem fakt ještě neslyšela o nikom, komu by kdy z lanovky spadla lyže, ale If se to stát může na tom není přece nic tak složitého 🙂
Nám s Márou od Ježíška zbyly ještě nějaké penízky z legitek, tak jsme se rozhodli, že si pořídíme helmy. Objevila jsem akci v Husky, 1+1 helma zdarma. Takže když jsme se sešli v pátek odpolko doma, ještě jsme honem rychle vyjeli na nákupy. Oba jsme si helmu vybrali, já i brýle, na Máru nemají. Chtěli jsme ještě lyžařské kalhoty pro Máru, ale žádné se nám moc nelíbí a ty jedny, co docela ujdou, jsou malé, takže nic… Cestou domů se rychle zastavit ještě u mamky pro lyžařské kalhoty pro mě a na zítra máme vše připraveno.
V šest ráno jsme s Márou vstali, oblékli se rovnou do lyžařského, já rychle udělala svačinku, popadli jsme lyžáky, lyže a Mára helmu (mojí helmu prodavačka asi omylem zaměnila za menší než jsem si vybrala, takže stejně musím jet v čepici). Okolo sedmé vyrážíme, zastavili jsme se ještě na Spořilově u bankomatu pro peníze na vleky a na útratu a po půl osmé nabíráme If a Radka a vyrážíme směr Ještěd – Liberec.
Cesta proběhla bez problémů a kolem půl desáté už jsme na parkovišti, kde se nějaký řidič amatér bál sněhové koule a dělalo mu strašný problém zajet na místo, které mu určil místní parkmuž. Fronta na permice je celkem dlouhá, ale jde to celkem rychle, takže přidělat permice k oblečení a hurá na sjezdovku. Lidí je docela dost, ale fronta rychle utíká, takže to není zase tak hrozné jak to vypadalo.
Nástup proběhl celkem hladce, jedná se o čtyřsedačkovou lanovku, takže jedeme všichni čtyři pohromadě.. Kocháme se zasněženými stromy, krásnou krajinou okolo sebe. Je kapku zima, protože fouká studený vítr, ale dá se to vydržet J If pořizuje i pár fotek přímo z lanovky. No, načež se blíží výstup a už to bylo tady. Já, zkušená lanovkářka jí říkám, ať si ty hůlky stáhne ze zápěstí a podvlékne pod to železo, které nám brání vypadnout. Proč? Protože se to bude zvedat. Je zvednu taky, ty hůlky. Nezvedneš… No už jsme se fakt přiblížili a kluci začali zvedat zábranu. If stále lyže na stupínku… Radek z jedné strany „dej z toho ty lyže“ a já z druhé „sundej si ty hůlky“… No, nastal trochu chaos, nakonec kvůli nám museli zpomalit lanovku, ale vystoupili jsme, nikdo moc nechápal co se stalo. Z If nakonec vypadla omluva, že příště už bude vědět..
Následně se tedy rozhodujeme, kterou trasu zvolíme, If protestuje proti všemu, co nemá modré označení. Nakonec je ale přehlasována a vyjíždíme na červenou. Všude byl led místo sněhu, úzké průřezy lesem a moc lidí. Tato trasa nevyhovovala mě, natož If, která špačkovala celou cestu dolů 🙂
Druhá jízda lanovkou probíhala už o něco lépe než ta první, ale If se pro jistotu s hůlkami zamotala už u bran k lanovce, stihla jsem jí stáhnout k nám, takže k nám docupitala a jeli jsme nahoru. Po předchozí jízdě a zmatcích jsem If bedlivě střežila, aby se jí zase nikde nezasekly hůlky, aby v klidu vystoupila a jak jsem jí tak hlídala, zapomněla jsem vystoupit já 😀 Z lanovky jsem nakonec vyskočila a hodila prvotřídní hubu, v tom malém davu, který se nahoře u lanovek vždy tvoří, to kapku zašumělo. Moje skupinka se na mě jen otočila a nikdo nechápal proč ležím na zemi. Dobráci 🙂
Zkusili jsme jinou červenou, ale If opět nebyla spokojená, já mám úplně tupé hrany a tak se mi taky nejezdí moc dobře. Dáváme malou přestávku na občerstvení, já volím horkou griotku, Mára s Radkem pivo a If malinovku. Po krátkém odpočinku děláme ještě pár fotek na památku a jdeme opět na lanovku. If neustále otravuje, že chce na modrou, že jí ty lyže neposlouchají, že se jí tu nelíbí a tak stále dokola. Sjeli jsme ještě jednou červenou a vydali jsme se všichni na modrou, jedna jediná na Ještědu. Je fakt, že sjezdovka byla perfektní, široká a nerozježděná, ale ta fronta. Čekali jsme asi půl hodiny než jsme se konečně dostali na řadu. Tohle by nešlo, tak jsme povyjeli ještě kousek výš na kotvě a pustili jsme se opět na červenou. Sjíždíme až úplně dolů ke kotvě, tady je kopec mírnější a If už začíná stávkovat. Chvilku jezdíme a poté se jdeme zase občerstvit.
Přemlouváme If, že půjdeme zase na tu červenou, v žádném případě, tady je to dobrý. Ani nevím jak jsme jí ukecali, ale ukecali. Tak jsme si vyjeli nahoru a dolů už to byla kapku cesta hrůzy. Sjezdovky už jsou odpoledne opravdu rozbité, držky házím už i já, navíc mi opět vyhazuje koleno, což se mi na lyžích fakt moc nehodí. If hodí docela slušnou držku a odmítá už dál jezdit. Po dohadování a přemlouvání se rozhodne, že si půjde sednout do hospody, ale už prostě jezdit nebude.
Tak se vypravíme jen ve třech na lanovku. Cesta dolů už je pro mě fakt krušná, páč mi vyhazuje koleno, kloužou mi hrany a vůbec sjezdovky už jsou boulovaté a rozježděné. Jak je pod mrakem, stmívá se, nevidím přes brýle vůbec boule a proto není divu, když jsem najednou zajela do hlubšího sněhu, zabořily se mi špičky lyží, obě vyply a já letěla po hlavě do sněhu. Opravdu si nepamatuju, že bych takhle blbě někdy spadla. Hrozně jsem se lekla, sníh jsme měla všude, v puse, nose, brejlích, v bundě. Byla jsem trochu v šoku a hrozně mě pálila tvář. Když jsem se začala zvedat, zahlédla jsem Marka jak na mě posunkuje, co se děje. Ukázala jsem že OK, posbírala hůlky, lyže, čepici s brýlemi a jela za klukama.
No nakonec jsem to vzdala i já, páč už jsem se po té hubě trochu bála a neměla už v sobě jistotu a tak jsme vyrazili za If. Ta se nám pokoušela opít v hospodě. Mára mi koupil ještě horkou griotku abych se zahřála. Chvíli jsme seděli a dumali jak se dostaneme k autu, protože to bylo na druhé straně areálu než jsme se nacházeli my. If už odmítala na lyže stoupnout, tak jsem přemluvila Máru, aby dojeli pro auto jen spolu s Radkem a nás vyzvedli na jiném parkovišti, které bylo nedaleko.
Kluci odjeli, my si daly ještě něco k pití, došly si na záchod a vyrazily směr parkoviště. Cestou jsme ještě musely vrátit permice. Jasně jsem If vysvětlila, kde má zastavit, jak kdybych mluvila do dubu, dojela skoro až k silnici, já teda jen ke kasám a vrátila jsem obě permice. Když jsem If došla, tak se divila kde jsem a proč jsem taky nejela až k silnici. Když jsem jí řekla, že ty permice, chtěla je jít vracet a vůbec nechápala, kdy jsem je vrátila.
Asi pět minut jsme čekaly na kluky až přijedou, ti nám uklidili lyže do auta, pomohli nám z bot a do bot a vyrazili jsme směr Praha.
Cesta docela utíkala a tato hurá akce skončila myslím velice dobře. Všichni jsme byli v pořádku, jen If byla krapet nešťastná, protože si sama sobě namlouvala jak jí to nejde. Ale to se časem změní 🙂
Foto v galerii