Ve středu večer před prodlouženým víkendem jsme tak nějak řešili, co podniknout na první červencový svátek… Mára má po delší době volný den, takže jak ho společně prožít. Nakonec po velkém bádání zkoušíme volat Ivče, že bychom se za nimi jeli podívat do Doksan. Telefon nebere, tak jí posílám smsku, že další můj hurrá nápad je tady a že bychom chtěli druhý den přijet.
Ivča očividně neměla telefon u sebe a tak odpověď najdu až ve čtvrtek ráno, když se vzbudíme… Máme dorazit, takže si ještě zavoláme a upřesníme si přesně kdy.
Dopoledne strávíme v celkem klidném duchu a po půl dvanácté vyrážíme pro maminu a jdeme na oběd. Když jsme po obědě, musíme ještě vyvenčit hafana, máma s Márou si dát kafe a razíme směr Doksany.
Přestože vyrážíme o něco později, než jsme měli v plánu, protože mamča musela dokouknout tenis, tak i tak dojíždíme do Doksan s tříminutovým zpožděním, krátce po půl třetí.
Sedíme, tlacháme, vyprávíme a i vzpomínáme, prostě jsme rádi, že se vidíme. Poté Ivča navrhuje procházku, mamině se moc nechce, Mára se radši nevyjadřuje a já jsem pro, takže nakonec jdeme.
Jako vždy, když jsme zde, vyrážíme na naše kolečko, k řece k jezu, poté k zámečku, pak k hospodě a domů. Po chvilce, co jsme vyrazili, ale najednou začne hřmít… Navrhuji, že přidáme do kroku, ale ostatní se moc netváří.. U zámečku se kutají sochy, tak to zkoukneme a pokračujeme dále. U silnice si dáme zmrzku a jdeme zpátky… V tom začne kapat, pak pršet a pak začaly padat trakaře. Na vteřinu se zastavíme pod stromem a dumáme, zda-li to přejde a počkáme, ale následně se shodneme, že to jen tak nepřestane a vyrážíme… Leje jako z konve a do baráku je to ještě dosti daleko..
Zmokneme tedy pěkně, jak naznačuje jedna fotečka ve fotogalerii. Ivča vytahuje ručníky a nějaká trika na půjčení. Já jsem tak nějak připravená, takže mám jak náhradní triko tak i kalhoty. Mamča si půjčuje tričko a Mára našel v autíku vestu. Chvilku ještě sedíme vevnitř.
Jak se ale v tom ceďáku dostat do auta, když jsme konečně trošku uschli? No deštník… Chvilku to ještě pozorujeme, chvilkama padají krupky, naštěstí fakt malé krupky, takže autům to neublíží.
Přesun do auta, má matka opět perlí… Rozeběhne se a cestou sejme ptačí budku, hlavou samozřejmě a jelikož se té budky opravdu asi lekla, tak hází prvotřídního tygra. Slabý otřes mozku, odřené koleno a nehorázný výtlem nás všech ostatních. (nakonec se jí to oko ani nijak nezabarvilo a moncla nemá)
No pak nastane další problém, stěrače sice stírají, ale venku, nám se auto mlží zevnitř, ale to takovým způsobem, že není vidět ven. Po chvilce to Mára vzdává a okno utíráme, ale… Utřeme a během pěti vteřin jsme zase v mlze.. Nakonec zabere papírový ubrousek a půjčený hadr od Vlasty. 🙂 Děkujeme 🙂
Konečně vyrážíme domů s hezkými zážitky a opět jednou mega vzpomínkou… Když vysazujeme mamku před barákem, Mára si to neodpustí a varuje maminu, aby si dávala bacha na budky 🙂