Jako dodatečný ale příjemný a letos trochu nečekaný vánoční dárek jsme dostali v práci vouchery na ubytování (Soušská přehrada). Okamžitě začala plánovačka, kdy že se tam jako vypravíme. Skupinka účastníků byla vcelku hned od začátku jasná a to Léňa, Mára, If, Ráďa.
Po celkem dlouhém a složitém plánování jsme konečně našli víkend, kdy jsme měli všichni volný program a to první víkend v březnu. Napsalo se do hotelu, termín nám byl potvrzen a nám nezbývalo, než se těšit. Byla asi tak půlka ledna, takže čekání a těšení bylo dlouhé 🙂
No, ale po nějakém čase jsme se konečně dočkali a první březnový víkend se začal kvapem blížit. Takže už se začaly dolaďovat jen detaily a podrobnosti.
V pátek 2. března 2012 jsme si vzali všichni čtyři dovolenou a mohlo se vyrazit. Konečně…
Vstávali jsme asi tak mezi sedmou a půl osmou a dobalovali poslední věci na lyže a vůbec na super víkend… Jelikož auto opravdu není nafukovací, smím si sebou vzít jen to nejnutnější a to co opravdu potřebuji. Pak ještě rychlá příprava svačiny na cestu, x-tá kontrola, jestli máme všechno a začínáme odnášet věci směr auto… Když už jsme skoro u auta, Mára si najednou všimne, že jede na hory v letních děravých teniskách, takže se běží ještě domů přezout, ale poté už opravdu konečně vyrážíme z Hájí směr Holešovice, abychom vyzvedli Pechouny.
Když dorazíme do Holešovic, musíme chvilenku čekat, ale Mára nelení a začne vázat lyže na zahrádku. Já se mu snažím pomoct, ale po chvilce zjistím, že spíše překážím, tak toho radši nechám 🙂 Jakmile dorazí If s Ráďou, začnou též vázat lyže na zahrádku, tedy spíš Radek, If to dokumentuje. Zbytek věcí urovnáme do kufru a vyrážíme směr hory.
Cestou debatujeme a plánujeme a všichni se shodujeme, že už bychom jako mohli klidně být na místě, že by ta cesta mohla být kratší. Silnice byly celkem v pořádku, žádnou kolonu, bouračku jsme cestou nepotkali, tak jsem dorazili asi okolo jedenácté.
Ihned jsme vyrazili na recepci, kde jsme předložili vyplněné vouchery, dostali jsme klíče od pokojů v budově D, my D7, Evča s Radkem D8. Dohodli jsme si prohození obědů, takže jsme vyrazili zpět k autu, odnosili věci a vyrazili jsme na oběd. K pití automaticky čtyři piva… Já s If jsme si daly smažený sýr (u mě nic překvapivého), Mára si dal nočky a Radek vrabce. Všichni jsme si pošmákli a přesunuli jsme se na krátký odpočinek u pivka.
No, plán byl jasný, odpoledne běžky, vloni jsme je s If absolvovaly samy, letos se to tak nějak seběhlo a kluci měli jít s námi. Zkoušení bot a vybírání běžek bylo samo o sobě dost vtipné. If to završovala tím, že se jí lyže nehodí k botám, potom hůlky k lyžím… Nakonec se začalo řešit co bude mít na sobě 🙂 Vysmátí a v dobré náladě jsme každý odešel s běžkami, hůlkami a botami vyhovující velikosti.
Rychle obléknout, přezout, zabalit potřebné vybavení s sebou a razí se, juppíííí… Mára hrdě a s odvahou nasadil běžky a vyrazil, bohužel jsme měli špatně namazáno, takže lyže klouzaly jak dopředu tak dozadu a bylo to dosti náročné. Ráďa si obul běžky a než jsem se stačila obout, byl už za zatáčkou, prostě talent. My s If, „profesionálky“, jsme s nadšením vyrazily za kluky… Mára se snažil, ale tohle jak jsem zjistila není sport pro něj, takže jsem ho asi po hodině cesty přemluvila, že už mi radost udělal, že si toho moc vážím a může se vrátit. Fakt moc chtěl, ale prostě to nešlo, bylo to trápení a ne zábava a to jsem nechtěla.
Mára to otočil směr domov a já se pustila do stíhání Radka a Evy, kteří před námi získali docela slušný náskok, až jsem si říkala, jestli na mě vůbec někde čekají… Nakonec jsem je dojela, čekali na mě u odbočky k Protržené přehradě, kam jsme měli namířeno..
Tak jsme dali malou pauzu a vyrazili. Čekal nás krpál nahoru a dolů. Fakt jsme se cestou nasmáli hodně. My s Evou jsme spíš povídaly než běžkovaly a Ráďa na nás musel si myslím docela dlouho čekat. Páč jsme neustále padaly a následně se tomu pořádně zasmály, cesta nám utíkala pomalu.
Nakonec jsme k přehradě dorazili. Já se jako velký chytrák rozhodla zout běžky a těch pár metrů dojít k přehradě bez běžek, to nebyl dobrý nápad. Udělala jsem dva kroky a levá noha mi zajela po stehno do sněhu. Další tři a pro změnu druhá noha. If a Radek se za mnou jen smáli a bavili, páč byli chytřejší a šli na běžkách dál 😀 No ale nakonec jsme se tam dostali všichni, udělali pár fotek, občerstvili se a vyrazili jsme zpátky. Zase kopec nahoru a pak dolů…
První jela If, pak Radek a nakonec já… Nechali jsme si rozestupy a najednou slyším jekot, následně nadávání a to jsem začala křičet i já, páč kousek přede mnou ležel na zemi Radek s ohnutou hůlkou a kousek před ním If se zamotanými běžkami. Musím se pochlubit, tohle byl jediný okamžik, kdy jsem nespadla, jinak jsem se válela na zemi pořád. Nejlepší asi byly pády, kdy jsem se zastavila na místě a prostě jsem se najednou zničehonic skácela k zemi 😀 proč, to je mi záhadou.
No, Radek už naše tempo nezvládal, byly jsme na něj moc pomalé a prostě vyrazil bez nás směr domov. My s If jsme si šly hezky v pohodě, chvilkama jsme zkoušely i bruslit (akorát oproti loňskému roku nebyly běžkařské dráhy tak perfektně upravené, no, v podstatě nebyly upravené vůbec) pokud to zrovna umožňoval terén.
Ze zpáteční cesty mám jeden šokující zážitek, na který asi jen tak nezapomenu. Že se bojím velkých psů, je o mě celkem známo, ale že jednu velkou, černou, uslintanou a zvědavou dogu potkám zrovna na běžkách, to mě fakt nenapadlo. Prostě si s Evou jen tak jdeme a najednou proti nám běží tenhle ten kůň. Sliny lítaly všude kolem, tak jsem jen zastavila a schovala se za If, z které vycházela slova jako: Jezisi, no pocem, ty si krásná… Kůň procházel okolo nás a jak na potvoru si zrovna vzpomněl, že se musí podívat po svých pánech a zastavil se u mě… Dělala jsem neviditelnou a vyšlo to, šel dál… Tak pokračujeme dál a za chvíli se doga i s paničkou vrací. Opět se schovávám za If a kůň nás opět míjí. Akorát se po nás neustále otáčel a sledoval mě. Naštěstí svou paničku poslouchal a vždy, když na něj zavolala, tak cválal za ní 😛
Na závěr a pro vtipné zakončení a pobavení If jsem hodila asi sto metrů před cílem prvotřídní hubu a nebyla jsem schopná se zvednout 😀 Nakonec se zadařilo a byli jsme všichni v pořádku, nezlámaní zpátky, akorát kapku únava a namožení, ale celkem bych tento výlet shledala jako velice vydařený.
K večeři jsme si dali: Léňa tortillu, If nočky, Mára s Ráďou roštěnou 🙂 Proběhly další pivka, odpočinek, zkoukli jsme nějaký díl Top Gearu, kousek Kameňáku a šli jsme do hajan. Na další den máme velké plány, takže ještě dohadujeme cestou na pokoje detaily, budíček, odchod na snídani a odjezd. Myslím, že všichni jsme okamžitě zalehli a ihned usnuli.
V sobotu ráno se budíme tak okolo půl osmé, všichni na budíka. Snídaně jsou od osmi, tak za pět osm vyrážíme z pokojů a hurá na snídani. Je formou švédských stolů, takže si každý nabereme na co máme chuť a pustíme se do toho. Jediný problém je, že If nemá dostatečné množství čaje, takže si plní konvici horkou vodou, máchá v ní dva pytlíky a pak přemlouvá medvídka, aby jí dal dostatek medu. Následně vymačkat dva kousky citronu a už se rozlévá a je spokojenost. Po snídani hned vyrážíme do pokojů oblékat se na lyže.
Po předchozí dohodě a velkém plánování zavrhujeme Harrachov a vyrážíme do Rokytnice nad Jizerou. Radkova navigace v mobilu nás vede a asi po hodinové cestě jsme konečně na místě, ale… Marek laškuje s myšlenkou, jestli platit za parkoviště nebo ne (čtyři parkoviště, první placené, další tři ne). No rozhodne se, že určitě platit, hlavně když budeme přímo u sjezdovky, jenže … pár volných míst už je jen na čtvrtém parkovišti, vzdáleném ještě pěkný kus od lanovek 🙁 Navíc na parkovišti jsou dva ňoumové organizátoři – jeden nás posílá pryč, že už tam není místo, druhý nám ukazuje, že máme zaparkovat uprostřed parkoviště, ale to by nikdo okolo nás neodjel. Ráďa vystupuje a úplně na konci parkoviště najde ještě místečko, takže jsme konečně na místě.
Ihned začneme vybalovat lyže, začneme se soukat do lyžáků, nasazujeme helmy, jen Radek čepici. Házíme lyže na ramena a vyrážíme k lanovce. Radek s If bez problémů, Mára taky ale já ty lyže prostě v těch lyžácích neunesu a zaostávám. Mára mi jako správný džentlmen a manžel pomáhá od tohoto břemena a bere mi moje lyže.
Když konečně dojdeme ke kasám a lanovce, Mára mále přijde o lyži, když ji nešikovně shodí z ramene a skoro mu sjede do potoka. Hrdina Radek se pro ní odvážně vydal a lyži zachránil před koupáním a uplaváním. Sláva, sláva, sláva. Kluci jdou koupit permanentky na pět hodin. Když je máme vyrážíme směr lanovka. Nemusíme tady šlapat do schodů, mají tu eskalátory jako u nás v Praze v metru 🙂 🙂 🙂
Když už si sedíme na lanovce, máme hroznou radost, jak je krásně a jak ty sjezdovky vypadají úžasně. Když vystoupíme, řešíme ještě poslední detaily – dopnutí lyžáků, nandání rukavic, vyhrabání brýlí z batohu – a vyrážíme na sjezdovku, směr druhá lanovka, která vede přímo na Lysou horu. Když dojedeme dolů, docela se zděsíme, páč je tu šílená fronta. Čekáme asi půl hodiny než se konečně dostaneme na řadu.
Když vyjedeme nahoru a máme krásný výhled do okolí, shodneme se, že to stálo za to si tu frontu dole vystát. A hurá dolů. Radek tento den padá jako první a hodí krásného „tygra“ a to tak úžasným způsobem, že se mu jedna lyže rozjela do lesa a druhá někam dolů, ani nevím kam. Zastavila jsem Máru, řekla mu co a jak a jeli jsme honit lyže. Já chytla tu první, která chtěla do lesa. Když jsem dojela k Radkovi, druhou lyži už měl. If nás někudy minula, páč ladila svůj styl a nesledovala okolí. Když jsme dorazili dolů k lanovce, kde byla zase šílená fronta, tak se If divila, jak mohl Radek spadnout a hrozně jí mrzelo, že to neviděla. Čekáme opět asi půl hodiny.
Když sjíždíme dolů, rozhodli jsme se, že vyzkoušíme rychlopomu, kterou jsme viděli z lanovky. Eva a Radek asi spokojenost, my s Márou nadáváme, že nás z toho bolí nohy. Navíc je tato sjezdovka celá zmrzlá, s mými tupými hranami se spíš kloužu než lyžuju. Rychlopomu si takhle vyjedeme dvakrát, možná třikrát a já začala mít hlad, tak jsme dali pauzu a zastavili se na něco k jídlu a pití. Všichni pivo, my s Márou i klobásu. Chvilku odpočíváme a dohadujeme se, že půjdeme zkusit lanovku, na které jsme začínali, protože u té delší, lepší je půlhodinová fronta, stále. Přesto teda ještě jednou sjedeme k této vytížené lanovce a jedeme ještě jednou na Lysou horu. Tam pořizujeme pár fotek na památku.
Uprostřed trati se všichni sejdeme a dohadujeme se, kudy pojedeme, podle pánů vpravo, podle dam vlevo. No jak to asi mohlo dopadnout. Kluci jedou vpravo, holky vlevo. Se někde najdeme a potkáme. Tak jsme vyrazili, my s If jsme se trochu ztratily, ale nakonec jsme to našli. Nebo spíš Mára si našel nás na rozcestí, kde jsme dumaly kam dál. If neustále vyhlížela Radka, tak nám Mára sdělil, že jak jeli mimo sjezdovku, tak tam byl docela hluboký sníh a Radek opět chytal tygra. Ještě nějakou dobu čekáme, ale Radek nikde, tak asi okolo nás projel a vyrážíme na poslední úsek k lanovce. Sjezdovky už jsou dosti rozježděné, ale když dorazíme k lanovce a tam nikdo není, je nám vcelku hned jasné, kde budeme jezdit. Radek tu však stále nebyl, tak jsme museli chvilku počkat, ale za chvilku dorazil a celý a v pořádku, tak si If oddechla. Akorát Radka asi postihla ztráta paměti nebo měl Mára halucinace, páč Radek vůbec nechápal o jakém chytání tygra to mluvíme 🙂
Sjeli jsme to asi třikrát a If začala mít hlad. Tak se s Radkem odpojili, protože my jsme s Márou byli spokojení kde jsme byli a chtěli jsme ještě jezdit. Dali jsme si sraz v půl čtvrté a pět minut u lanovky a každý pár se vydal svou cestou.
Mára hodil dokonalého tygra hned při první opuštěné jízdě. Zabořily se mu špičky do hlubokého sněhu a letěl. Jedna lyže sem, druhá tam. Trochu dosti jsem se lekla, ale když se zvedl a začal se smát a nadávat, věděla jsem, že je v pořádku. Dovezla jsem mu lyže a pokračovali jsme dál. Pořádně jsme si zajezdili a chvilku po půl jsme se všichni sešli a vyrazili směr parkoviště, dolů už to bylo mnohem lepší a rychlejší, protože jsme mohli dojet na lyžích skoro až k autu.
Vše jsme zabalili a vyrazili zpátky směr hotel. Navigace nás vedla trochu jinou, ale kratší a krkolomnější trasou, ale dorazili jsme v pořádku. Ještě jsme se stavili na Říčce (sjezdovka kousek od našeho ubytování), jestli by mě a Radkovi nenabrousili hrany. No, nenabrousili, už je prý pozdě nebo co, ale bude tam ráno od půl deváté.
Tak jsme opět nasedli do auta a ze mě vypadlo, že bychom zítra mohli jet na Černou Horu do Jánských Lázní. Zamítnuto. Když jsme se přiblížili k hotelu, shodli jsme se, že jdeme hned na pivo. Dorazili jsme chvilku před pátou a od šesti jsme měli zamluvenou saunu.
Seděli jsme asi do půl šesté, pak jsem se zastavili v recepci zaplatit za půjčení běžek ze včerejška a vydali jsme se do pokojů, převléknout z lyžařského a hurá do sauny. Relax…
Hned po sauně jsme se vydali na večeři. Radek roštěnou, zbytek tortillu. Večer v televizi dávali Chipmánky, ale přepnuli nám to na Českého lva nebo něco takového a tak jsem se začala nudit. Nakonec jsem ukecala Máru, aby si se mnou zahrál lodě, o jednu loď vyhrál. Pak jsme hráli kostky, ty jsem vyhrála já. Když jsme se pustili do karet, bylo nám nějaké divné, že tam jsou dvě desítky, pak jsme tedy zjistili, že zdvojených karet je asi osm a asi deset nám jich chybí. Takže jsme to zabalili a koukali taky na bednu.
Po chvilce jsem to vzdala, protože jsem byla fakt unavená a hlavně si Mára odpoledne rozbil zip u rukávu, takže jsem mu to jako správná manželka musela ještě spravit 🙂 Dělala jsem to asi hodinu, ale zadařilo se a rukáv stále drží 🙂
Někde v mezičase jsme si odhlasovali, že přestože je Černá Hora dosti daleko a mimo cestu zpět k domovu, tak tam zajedeme a stojí to za to. Jediný Radek o tom nebyl přesvědčen.
V neděli ráno jsme opět vyrazili na snídani, dosyta se najedli a vyrazili balit. Zabaleno jsme měli během chvilky, vrátili jsme klíče a vyrazili směr Černá Hora, dnes podle Márovy navigace. Léňa ráno ještě začala polemizovat, jestli je to fakt dobrý nápad tam jezdit, ale If si stále na svém a ostatní přesvědčila, za což jsme jí všichni, myslím, vděční.
Když jsme konečně dorazili na místo, našli jsme asi poslední volné místečko na parkovišti, tentokrát přímo pod lanovkou, takže žádná dlouhá cesta. Já a If jsme museli akutně na toalety a cestou jsme objevili servis na lyže a zkonstatovali, že když bude půl jedenácté, tak permice od jedenácti budou tak akorát. Kluci vzali lyže do servisu, koupili po vlastní poradě ty permice co jsme navrhly my a už jsme jen relaxovali a těšili se až bude jedenáct a vyrazíme k lanovce.
Jedenáctá odbyla a vyrazili jsme směr Černohorský expres – kabinová lanovka z Jánských lázní na Černou horu – a Mára udílel Evě a Radkovi poslední pokyny ohledně uložení lyží a nastupování. Já už jsem to zažila, tak jsem se jen držela u Máry. Marek postupně probojoval docela dlouhou frontou cestičku – byli jsme jako vláček – Mára, já, Radek, Eva – a už jsme jeli nahoru. Cestu i výstup jsme zvládli v pohodě a teď na kterou trasu se vydat.
Mára, který to tu zná nejlépe, rozhoduje, že pojedeme na nejspodnější sjezdovku, Protěž, a tak jsme za ním všichni vyrazili. Sníh je parádní, počasí už se taky začalo vybírat a lidi skoro žádný… Fakt pecka a bombové podmínky. Zkouším nově nabroušené hrany a nové skluznice a vyloženě si jízdu vychutnávám. Když dojedeme k lanovce, není žádná fronta, před námi asi tři lidi. Prostě pohoda. V klídku si vyjedeme nahoru, někdo rychleji, někdo pomaleji sjede dolů, sejdeme se u lanovky a zase vzhůru, prostě paráda. Sjezdovka je krásně dlouhá, takže si to všichni vychutnáváme.
Po třetí jízdě dostávám hlad. Tak jdeme do hospody na pivo a párek v rohlíku. Jediný Mára si nic nedává.
Poté tu jedeme ještě párkrát, ale už sníh trochu taje a sjezdovka už začíná být zničená. Je na čase zkusit něco jiného. Vyrážíme z Protěže zpět na Černohorský expres, a když už jsme v něm, tak sledujeme sjezdovku pod námi – černá přecházející v červenou – a všichni se shodneme, že to vůbec nevypadá špatně. Tak vyrážíme na tuto trasu.
Já, Radek a Mára se různě předjíždíme, dojíždíme, jediná If si jede svým tempem a na jeden zátah sjede celou tuto trasu, smekám. Dole se sejdeme, fronta žádná, naprosto úžasné podmínky.
Nahoře si ještě na chvilku sedneme na pivko, povídáme, fotíme. A zase šupky dolů. Mára hází krásného tygra 🙂
Nahoru a Mára už chce končit a nechce jet černou. Tak si s Radkem vyrazili jinudy, já a Eva chceme naposledy na černou, s tím, že se domlouváme, že se Evča někde zastaví, já ji předjedu, mávnu na ní a natočím ji. Vše se stalo dle domluvy. Akorát jsem si tak řekla, že je škoda aby měla jen ten kousek a tak jsem jí hned jak skončila nejprudší část točila až dolů k lanovce, s tím, že jsem si poslední jízdu fakt užila, páč jsem jela pluhem, nestíhala jsem si hlídat Evu před sebou, svoje lyže, hluboký sníh a do toho ostatní účastníky provozu… Ale zvládla jsem to a opravdu jsme se obě pobavili poslední jízdou, dojeli jsme obě úplně vysmáté a pánové jen koukali…
V klidu jsme se přezuli z lyžáků, vše zabalili, Mára zaplatil parkoviště a vyrazili jsme směr domov. Jelikož jsme doma neměli nic k jídlu my ani If s Radkem rozhodli jsme se, že se stavíme někde na jídle, hlad zase byl 🙂
Každý rok, když se vracíme s Márou odněkud z hor nebo z dovolené, a jedem přes Paku tak se zastavujeme v super hospůdce, kde nás ještě nikdy nezklamali. Nestalo se tak ani tentokrát.
Jídlo bylo úžasné, myslím, že jsme si všichni pošmákli. Když jsme se pak vydali dál na cestu, chytli jsme kolony, tak si Mára nastavil delší cestu ale bez kolon, takže jsme pak plynule dojeli domů. Vysadili If s Radkem a vydali se směr Háje, domů…
Tento víkend hodnotím jako velice kladný a záživný a už se těším až si to zase někdy zopakujeme.
Fotky najdete v galerii 🙂