Svatbu jsme měli na konci července a jelikož já mám ráda teplo, tak jsem chtěla jet na svatební cestu někam k moři za teplíčkem a tak nějak, až tady u nás bude chladněji, prostě si protáhnout léto 🙂
Nejdřív jsme si určili termín, přelom září a října, teda spíš jsem ho určila já a přemluvila jsem Máru. Další téma k debatě, kam poletíme 🙂 Řecko, Turecko, padnul i tip na Kanárské ostrovy.. Turecko zavrhuje Mára, Kanáry já, v Řecku nějak nemůžeme najít nic, co by se nám líbilo, nebo dá se toho najít hodně, ale nic není přesně to, co si představujeme.
Nakonec začínáme zkoumat Tunisko. Ceny jsou příznivé, tak proč ne. Hledáme a hledáme až já úplnou náhodou narazím na středisko s bungalovy. Já ani Mára nejsme moc na mega velké hotely, takže tohle nám vyhovuje. Podle fotek se jedná o malé domečky s malou teráskou, takže budeme mít klid a nebudeme muset být zavření vevnitř ve volných chvílích..
No stejně nám to nedá a hledáme dál a dál, ale nakonec toto vyhraje, letíme do Tuniska, do města Hamamet, hotel Samira Club.
U moře jsme spolu ještě nikdy nebyli, Mára nikdy neletěl letadlem 🙂 Já sice jo, ale zase mi v něm bývá špatně, takže tak nějak doufám, že to nějako zvládneme.
Odlétáme 30. září. Chtěla jsem si prodloužit léto, tak v Praze je azuro, přes 20 stupňů a je prostě léto, tak nějak poprvé od července 🙂 No hold mám na tohle fakt kliku…
Na letiště se dopravíme MHD, u stánku vyzvedneme vše potřebné, letenky, pojištění, vouchery. Zjistíme, že letíme s nějakou tuniskou firmou. Odbavování začne až za nějakou dobu, takže jdeme ještě na chvilku ven na sluníčko, obvolávat rodiče a kamarády, že už teda jako fakt konečně letíme na tu naší svatební cestu.
Odbavení proběhne v pořádku, kufry máme těžké tak akorát, takže bez problému projdou. Projdeme kontrolou a jdeme směr letadlo, letí asi za tři čtvrtě hodiny, takže stojíme u oken a koukáme na vzlétávání a přistávání jiných letadel.
Když to tak sleduji, začíná se mi kapku přitěžovat od žaludku, moje střeva si dělají co chtějí, a tak opět běžím navštívit záchod, tento den již asi po padesáté.
Když nastoupíme do letadla, máme menší problém, Tunisané jsou asi menší než my a tak má Mára tak trochu trable, aby se mu někam vešli nohy. Já jsme prcek, takže se vejdu v pohodě. Mára sedí u okýnka a před ním postarší paní, která musí zkoušet, jak se dá sklopit její sedačka, Márova kolena tam ovšem vadí 🙂
Po chvilce se rozjedeme, dojedeme na odletovou trať a vzlétáme. Já, blbec, si samozřejmě ihned vybavím všechny pády letadla za poslední rok a jsem nervózní.. Přestože si neustále říkám, nic se nestane, nemysli na kraviny, tak se mi to tou hlavou stále honí a jsem happy, když jsme konečně ve vzduchu. Letíme relativně nízko, takže se mi ani moc netočí hlava a v podstatě mi vůbec není špatně, mám z toho fakt radost. Když se dostaneme nad moře, tak usínám a spím do té doby, než jsme začali přistávat.
Vše se zvládlo, letištěm proběhneme – kontrola pasů, vyzvednutí kufrů – a hurá ven. Ale sakra co to jako je??? Je skoro tma, já jsem fakt ráda za mikinu a poprchává? Fouká studený vítr a mě je zima?? Od kdy proboha v Africe prší? No každopádně jsme s Márou oba trochu v šoku… Najdeme delegáta, ten mám řekl do jakého autobusu… Vyrazíme, najednou k nám přiskočí mladý sympatický Tunisan a už veze Márův kufr, tak mu ho dám přece taky, že 🙂 Necháme si je odtáhnout, tak Márovi říkám, ať mu dá pár centů, jakože děkujeme, no, frája nastavil ruku a že 5 eur za jeden kufr? Jsme natolik v šoku, že to vysolíme a až po chvíli nám dojde, kolik jsme mu dali a proč jsme mu to vlastně dávali? Za ten malý kousek, co na kolečkách odvezl dva kufry… Nakonec jsme se tomu zasmáli, ale v tu chvíli jsme si přišli jako blbci 😀
Do hotelu to byla ani ne hodinka autobusem, takže to už nějak vydržíme a hrozně se těšíme až budeme na místě. Hledáme moře, nějaká města, ale všude jen pustina, déšť a tma… Bylo okolo páté odpoledne 🙁 Neustále přemýšlíme, jestli s námi omylem nepřistáli někde jinde…
Když dojedeme k našemu hotelovému komplexu, je mi jasné, že jsme správně. Na recepci se nějako zaregistrujeme a hned už nám zase berou kufry a vedou nás k našemu bungalovu. Snažím se zapamatovat si cestu, od recepce rovně, zelené baráčky, doprava třetí uličkou, oranžová baráčky, doleva kolikátou uličkou, zase zelené, doprava modré, konec, slepá ulička, tak tady doleva, jinam to nejde… Jsem ztracená… Na manžela nemluvím, třeba se to taky snaží zapamatovat a jde mu to třeba líp než mě, za chvilku jsem vyvedená z omylu, taky se v té spleti uliček zamotal… Jak se dostaneme na večeři?
Bydlíme v modrém bungalovku, číslo 312, jsme zrovna na rozcestí, z čehož moc nadšení nejsme, páč okolo nás neustále chodí lidi ale v průběhu týdne zjistíme, že to tak špatné není, páč se nám tu lidi dost často ztrácí a nadávají a je to většinou dosti k smíchu 🙂
No, jsme unavení, upocení z cesty, tak nejdřív musíme rozbalit kufry, chytře jsme si je doma zabalili do igelitů, tak teď to šikovně sundat, abychom je mohli použít i na zpáteční cestu. Když jsou kufry rozbaleny, najdeme si nějaké oblečení a jdeme zkusit najít to jídlo. Mikinu si beru na sebe, je fakt chladno… Tak nějak mi vrtá hlavou co budu dělat s jednou mikinou celý týden? A mám jen jedny džíny… Na co mám ty topy, tílka, kraťásky, sukýnky, šatičky?
Jídelnu najdeme celkem bez problému, jde odtamtud hudba, a dost lidí jde tím směrem, tak prostě jen jdeme za davem. Z čeho mám trochu strach, tak je zpáteční cesta, najdeme pak náš bungalovek? Mára jde celkem sebejistě a nakonec najdeme celkem jednoduchou trasu okolo bzučícího stromu (můj záchytný bod).
Když dorazíme zpátky k recepci, chvilku nám trvá, než najdeme jídelnu s večeří, najdeme plno barů, hospůdky, kde se platí, ale nějak ne a ne najít to jídlo, máme hlad… No nakonec najdeme, jídla hooodně, krásně to voní a oba dva si bereme od každého něco a jdeme se posadit ven na terasu, páč vevnitř je hrozné vedro. Mára skočí někam pro pivo a už hodujeme, všechno ochutnáváme, všechno nám hrozně chutná…
Po večeři jdeme okouknout bazén a tobogány, podium se zábavními programy, krámky, ale kde je sakra to moře? Po chvilce ho vidíme od bazénu, ale jak se k němu dostaneme? Nakonec si cestičku najdeme, písek super, moře dost studené, sakra.. Jakto?
Prozkoumáme ještě pár zákoutí, najdeme bar a dáme si vínko, chutná nám, tak si vezmeme i skleničku sebou a vyrazíme směr náš bungalov, Mára vede, já jdu za ním a doufám, že ví kam jde… Párkrát se zastavíme, ale nakonec dorazíme úspěšně k našemu prozatímnímu domovu. Myslím si o sobě, že mám docela dobrý orientační smysl, ale tohle bylo nad moje síly..
Chvilku posedíme venku, ale po chvilce to vzdáváme a jdeme spát, přece jen únava je veliká. Budíka si dáváme na půl osmou, abychom byli na snídani nějako rozumně… Než uvidíme jak to tu chodí…
Když vylezeme ráno ven, je krásné počasí, azuro, docela i teplo… Vyrážíme na snídani, zkouším vést, ale Mára opravuje… Na snídani se stoly doplňují, najde se tu úplně vše, co mě napadlo. Takže super, zase tak nějak systematicky bereme od každého něco. Najíme se, vrátíme do bungalovu a připravujeme se k moři – což u mě znamená důkladné mazání, přece jenom bych se nerada osypala hned první den. Mára si maže jen kritičtější místa. Zabalíme ručníky, prostěradlo (podložka pod ručníky), knížky, pití a razíme k moři.
Jakmile dorazíme na pláž, zjistíme, že všechna lehátka už jsou obsazená, alespoň podle ručníků na nich. Tak se nedá nic dělat, uvelebíme se kousek od vodičky přímo na pláži v písku a jdeme zkusit moře, je to fakt ledárna, ale vlezeme tam. Moře je mělké dost daleko od břehu a tak žádné vlny 🙁 což znamená žádné velké blbnutí…
Po odzkoušení moře se vyvalíme na sluníčko a relaxujeme. Oba jsme dovolenou neměli dooost dlouho, tak si ten klídek užíváme.
Před obědem zabalíme a zpátky k bungalovu, rychlá sprcha, abychom ze sebe smyli sůl a hurá na oběd.. Tohle bylo včera k večeři, tohle taky, tohle ne, ale je to dost podobný tomu co bylo včera.. No něco nabereme, najíme se, chvilku orazíme u bungalovu a razíme zase k vodě. Lehátka zase plná… Takže zase na zem. Ležíme tak nějak celé odpolko. Okolo čtvrté se začíná docela dost ochlazovat a tak to balíme. V pět už je opět skoro tma. Když jdeme v šest na večeři, tma už je…
No, večeře opět to samé, co bylo včera, co bylo k obědu a ten smrad už nám začíná trochu vadit. Tohle byla poslední večeře, co já si dala něco jiného než pizzu a Mára housku… 🙂
Po večeři jdeme zase pro vínko, ale to včerejší nemají, tak si bereme jiné, to už není tak dobré, ale dáme kostky a karty a užíváme si společných chvilek.
V noci Mára vyzvracel večeři a je mu špatně. Bere nějaké prášky, co jsme si sebou vzali a k snídani jen suchou housku. Kola tady není to co kola u nás, takže na žaludek moc nezabírá. K obědu opět suchou housku, já pizzu. K moři jdeme jen na chvíli. Lehátka opět obsazená. Ale tak nějak nám pozorováním ostatních dochází, že lehátka se chodí zabírat už ráno před snídaní. Zítra to zkusíme.
Jak jsme si řekli, další den jsme udělali, ráno před snídaní zabíráme lehátka a celý den si spokojeně hovíme 🙂 Pivečko, sluníčko, knížky, spokojenost… Jen to jídlo… Začínáme hladovět.
Odpoledne se dosti zatáhlo a na večer se spustil pěkný ceďák, lilo asi hodinu, pak už jen decentně pršánkovalo…
Další den jsme vyrazili do města, nakoupit něco domů. Něco nakoupíme, ale když pak začneme počítat, zjistíme, že jsme moc neušetřili…
Týden letí jako voda a nebýt toho, že držíme oba dva hladovku, tak si užíváme hezký týden. Nakonec to nějak celé přetrpíme, poslední dny už odpočítáváme kolik jídel nám zbývá do konce…
Hrozně se těšíme domů, u mamky máme objednanou svíčkovou. No ale co se nestane, posunou nám odlet, takže místo dopoledne odjíždíme až večer, pokoje musíme odevzdat jak jinak do dvanácti. Takže poslední den trávíme dopoledne u bazénu, odpoledne se tak různě poflakujeme a těšíme se hrozně moc domů.. Na jídlo…
Na letišti je vše poněkud hektické, ale zase moc dlouho nečekáme a pak nám nastal malý problém v letadle, když mamince s malým dítětem dali dvě místa každé na jiném konci letadla… Nakonec je někdo pustil a letíme domů, odlétáme asi s půlhodinovým zpožděním…
Z okýnka jsou krásné výhledy na noční města a tak se kocháme, tentokrát letíme dooost vysoko, takže mě se motá hlava o stošest, je mi blbě od žaludku a už se těším až přistaneme.
Konečně jsme v Praze, honem rychle najít kufry a honem rychle domů, venku už na nás čeká Ondra s Vendulkou, kteří byli tak moc hodní, že pro nás ve tři ráno přijeli na letiště a jede se… Cestou do mekáče, máme neuvěřitelný hlad.
Pak na chvilku k nám a konečně jdeme spinkat. Než Ondra s Vendul odjedou, dohadujeme se rovnou na večer, že musíme zajít na žebra do pivovaru 🙂
Shrnutí dovolené, až příště pojedeme na dovolenou k moři, tak určitě ne sem.. Výběr se moc nezadařil, ale hold se nedá nic dělat. Vzpomínat budeme určitě v dobrém 🙂
Fotečky jak z dovolené tak z našeho následného hodování v pivovaru naleznete ve fotogalerii 🙂